Bez vize je krize

Moje tělo si řeklo o zpomalení. A tak jsem zpomalila. A ono řeklo: "Zpomal ještě víc...".

A tak jsem zpomalila ještě víc. Ubrala jsem si práci. A tělo bolelo. Zima byla těžká. Stalo se toho mnoho, k čemu se už nechci vracet, energeticky by to nic dobrého nepřineslo. A tak se teď chci podívat na to, co je teď a je vepředu. Někdy musí nastat chaos, aby se věci mohly přeskládat líp. Mám pocit, že poslední rok se mnou prohnala smršť :o)

Možná se jednoho dne dostanu do bodu, kdy wish list bude prázdný a já budu jen tak spokojeně plynout životem. Teď tu ale mám jasné plány.

Potřebujeme postupně vystavět nové ohrady. Branku k nové kruhovce. Oplocení ke slepicím. Prořezat nálety, aby se stromky nehnaly zběsile do výšky. Pěstovat zeleninu a sázet stromy. Potřebujeme jízdárnu. Novou a větší sedlovnu. Zpevnit a položit rohože do druhé části zimoviště. Dát opravit sedlo a pořídit nové třmeny a westernovou deku. Dlouhodobější přání jsou tu taky. Pořád, na pozadí. Postavit si trailovou dráhu. Ta jízdárna, ta je potřeba písková. Pozemky na pastviny. Je toho ještě mnohem víc. Potřebujeme koně na ustájení a na výcvik, abychom to měli z čeho zaplatit. 

No a pak jsou tu jezdecké věci, jako zlepšit cval a samotné nacválání. Vyladit dovnitř plec, traverzálu. Jednou možná i ta piafa nebude náhoda. A co hlavně, pobídky a signály zjemnit natolik, že budou náhodnému oku neviditelné. 

Čeká nás hodně práce. Fyzicky, mentálně, na jaře, v létě i momentálně. A hlavně - všechno má svůj čas. Tak ať nám koně jdou a ostatní záležitosti a důležitosti taky.

Bára